Sbrsko – čtyři dny v okolí Niše, Stará Planina a Zaječar

Do Srbska jsme letěli s Ryanair z Berlína. Letenky nás nic nestály, protože jsme od Ryanairu dostali refund 80 EUR/osoba za zrušený podzimní let do Soluně (kde jsme chtěli projet řecký venkov). Do Berlína jsme vyjeli autem v 6.30 ráno, auto nechai na jednom z parkovišť u letiště Schonefeld (celková cena za parkování = 28 EUR za 4 dny) a zamířili k letištní hale.

Tohle letiště nepatří mezi ta moderní. Velká hnusná hala a nelogické přechody ke gatům. Do gate jsme si vystáli dlouho frontu, přičemž jsem si rovnou vyzkoušela novou politiku Ryanairu, co se příručních zavazadel týče: s sebou do letadla si můžete vzít jen opravdu malé zavazadlo. Paní, co kontrolovala zavazadla, nám povídá, že do kabiny lze pouze ladybag. A na mou reakci, že přítel není lady, a proto má místo kabelky malý batůžek, zprvu nereagovala, ale pak ho nechala být. Já to měla horší. Můj batůžek byl trochu větší, a tak jsem dostala manual bag tag a musela své zavazadlo před vstupem do letadla (ano, venku před letadlem) odložit, aby ho dali do spodního prostoru. Pouze priority pasažéři si “větší” příruční zavazadlo mohou vzít s sebou do kabiny.

Z Niše do hor za domácím kajmakem a ajvarem

Po dvou hodinách letu jsme dosedli v Niši. Do Srbska potřebujete cestovní pas, a protože není v EU, neplatí tu roaming za stejné ceny jako doma. Do mobilu jsem si stáhla offline mapu Srbska (appka Mapy.cz). Místní měnou je dinár (DIN) – vybrali jsme hotovost v bankomatu na letišti. V terminálu taxikáři vytvořili vítací uličku pro cestující, kterou jsme se prodrali až ke stánku autopůjčovny (Avis, servis dobrý a rychlý). Vyjeli jsme rovnou za Niš do vesničky Sičevo, odkud je krsý výhled na údolí skal a řeky Nisavy. Pak jsme v jednom vinařství koupili víno a vyrazili do cílové destinace dne – vesnice Balta Berilovac. Tam nás přivítala stará paní s dcerou v jejich ubytování Vila Babin Zub. Dostali jsme domácí kávu (rozuměj turka, ale dobrýho!) a panáka slivovice a rovnou si domluvili čas večeře na šestou. Přejedli jsme se – polévka (srbsky čorba), předkrmy – kajmak (rozmazávací sýr) a ajvar (pomazánka z červených paprik), hlavní jídlo (čufty = masové koule) a dezert v podobě domácí pečené koblihy! Večer jsme se nezmohli na víc nž procházku vesnicí, kde všude visely parte. Mladí dle slov staré paní odjeli do měst a staří umírají.

Knjaževac, Zaječar a vykopávky Gamzigrad (UNESCO)

V pátek ráno bylo hnusně, a tak jsme přehodnotili plán vyšlápnout na horu Babin Zub, sedli do auta a projížděli vesnice kolem, až dojeli do Knjaževace. Prošli jsme si město, navštívili místní síť supermarketů Idea, dali kávu a pivo Zaječarsko v místní kavárně (kde se mimochodem dost kouřilo, asi jako ve všech restauračních zařízeních, která jsme na cestě po Srbsku navštívili). Největší peckou města ale byla vila na kopci nad ním. Původně nejspíš hotel, dnes sen milovníků urbexu. Dostali jsme se až na samou věž vily, nějaké třetí/čtvrté patro, odkud se naskýtal neobyčejný výhled na město.

Opět jsme sedli do auta a dojeli do města Zaječar. Přišel na nás hlad, a tak jsme si nechali poradit Google Mapami dobře hodnocenou restaurací U Dvou Bratrů. Poté, co sjme vešli, jsme na chvíli zaváhali – není to na nás až moc luxusní? Bílé ubrusy a stole, až příliš milí čísníci. Ceny ale podobné těm českým v běžných restauracích, a tak jsme se nechali usadit. A opět se přejedli. Trávení trochu zpříjemnil panák dunjy (pálenka z kdoulí, krásně jemná).

Cílem dne byly římské vykopávky ze třetího století n. l. Gamzigrad (UNESCO). Zaplatili jsme 300 DIN/osoba a prošli komplex. Ten den se zdálo, že jsme jediní návštěvníci.

Babin Zub a srbská sjezdovka

Další den ráno bylo opravdu hezky a sluníčko, tak jsme se pochválili, jak jsme to dobře přeplánovali. Dojeli jsme autem téměř až k hoře Babin Zub. Potkali jsme místní filmový štáb, takže nás nepustili až k chatě na samém konci silnice, a tak jsme zaparkovali na rozcestí, pořádně se oblíkli a hurá sněhem na vrchol. Došli jsme k horní části lyžařské lanovky a pokračovali sněhem dál (areál Stará Planina). Do kopce to šlo v pohodě, z kopce mi bylo líto, že nemám aspoň pytel pod zadek. Sníh už byl měkký a bořili jsme se až po kolena. Po horizontu jsme přešli k další sjezdovce, na jejímž dolním konci byla hospoda Plaža. Sešli jsme sjezdovku dolů. V hospodě bohatá výzdoba včetně dvou zarámovaných fotografií ruského prezidenta Putina. Dali jsme kávu a panáka a došli zpátky k autu.

Další noc jsme měli rezervovanou v ubytování Galerija v městečku Paracin. Cestou do Paracinu jsme si přes Google Maps vyhledali dobře hodnocené restaurace a stavili se na oběd v městečku Bela Palanka, které stojí za to si ho projít – zajímavá sonda do života místních. Večer jsme si prošli Paracin, zjistili, že tu hodně restaurací zavřelo (Google Maps neměly aktuální info), dali jsme pivo v místním beerhousu, kde nás česky oslovil pán, co pět let pracoval v Praze.

Muzeum voskových figurín v Jagodině

V neděli jsme se jeli podívat na jeden z místních významných klášterů – Manastir Ravanica. Druhý význmaný klášter je Manasija, ale tam jsme už nejeli – jeden nám stačil. V průvodci jsem ale našla, že v nedalekém městě Jagodina mají muzeum voskových figurín. Přišlo mi jako skvělej nápad se tam zajet podívat. Muzeum je dost malé, ale zajímavé – najdete tam zejména historické osobnosti Srbska až po Tita. Miloševiče tam mají taky, ale co mě překvapilo – vosková figurína Putina. Všechny ostatní figuríny pocházejí ze Srbska, jedině tato ne. Zajímalo mě, proč tomu tak je, přečíst si o tom můžete třeba na webu britského Telegraphu.

Pak jsem už zamířili zpět na letiště do Niše. Vrácení auta proběhlo rychle, ale na security byla děsná řada. Dali jsme se jídlo v letištní restauraci, kde berou karty (a podařilo se nám udat poslední dináry), ale frontě jsme se stejně nevyhnuli. U gatů se nachází jeden malý dutyfree obchod, kde jsme pořídili slivovici za 12 EUR (chtěla jsem i víno, ale předražené). Po půl šesté jsme přistáli v Berlíně a ve čtvrt na sedm už frčeli autem do Prahy.