Desátý výlet nalehko do neznáma a bez mobilů

Náš první víkend ve dvou od narození Adámka. Rozhodli jsme se vyrazit na další spontánní výlet bez mobilů, téměř bez věcí a na náhodné místo dané tím, kdo stojí ve frontě na vlakové jízdenky před námi. I tentokrát jsme si sbalili max. 3 věci na osobu (viz níže). Oproti předchozím výletům jsme však s sebou vzali jeden mobil bez dat, ale na signálu – to pro případ nouze babičky a dědy, kteří Adámka hlídali (nebyl potřeba). Na sebe jsme si pořídili trička s nápisem “jedu a nevím kam”.

Věděli jsme, že nemůžete jet tam, kam na předchozích devíti spontánních výletech, které byly do: Ostravy, Brna, Broumova, Plzně, Jindřichova Hradce, Pelhřimova, Zábřehu na Moravě, Pardubic a Českých Budějovic.

V pátek jsme se po Martinově práci sešli před Masarykovo nádražím, odkud jsme přejeli na Hlavní nádraží a hurá do fronty na vnitrostátní jízdenky. Byla dlouhá a ubíhala rychle. Paní u přepážky hned spustila, že doufá, že víme, kam jedeme. Evidentně nápis na tričku zaujal. Když jsme řekli, že tam, co člověk před námi, řekla, že si to nepamatuje. A vzápětí dodala: “Jihlava?” Jihlava splnila obě podmínky výletu, a to: 1. nachází se mimo Středočeský kraj (ať nejedeme moc blízko) a 2. v rámci přechodzích výletů se jako první destinace z Prahy ještě neobjevila. To, že se do Jihlavy jede vlakem snad 3 hodiny, navíc s přestupem v Havlbrodě, je v pořádku. Ale že to pro dva stojí přes 550 Kč, mi přišlo moc. Tohle je holt cena spontánnosti, kdy člověk neplánuje a na poslední chvíli se rozhodne.

Odjezd za cca 20 min, a tak jsme koupili svačinu s vodou a vyrazili na nástupiště. Vlak byl vcelku poloprázdný, nebo poloplný, jak chcete. S sebou jsme měli batůžek (1), kartáček (2), pastu (3), deodorant (4), a plavky (5, 6). Peněženka, klíče, pouzdro na čočky a roztok na ně nepočítáme. Sluneční brýle na hlavě a mikinu kolem pasu taky ne. To docela jde, ne? První čtyři předměty jsou na našich spontánních výletech takové stálice. Dělíme se o ně. Spodní prádlo se dá řešit vícero způsoby – buď se můžete rozhodnout o víkendu větrat, páni moho využít kraťas se síťkou a dámy zas slipovou vložku. Přemýšlím, kolik z vás teď říká v duchu nebo nahlas “no fuj”. Rozumím a chápu, že pro někoho je tohle nepřijatelné. Pro mě je to zábavná výzva a to, že cestuju téměř bez věcí a nemám žádné zavazadlo, relax. Od doby, co máme Adámka, a vozíme s sebou víc věcí, o to víc.

V Jihlavě jsme jednou na spontánním výletě už byli – ale až v neděli při cestě zpět na Prahu. Znali jsme tedy cestu z nádraží (město) do centra. Nejdřív jsme si ale zapamatovali odjezdy vlaků na druhý den ráno. Cestou na náměstí jsme potkali jeden zavřený penzion s cedulkou “v případě zájmu o ubytování volejte…”. To už známe a volat z mobilů kolemjdoucích taky umíme. Šli jsme ale dál a našli hotel Grand. Čtyři hvězdy. Zazvonili jsme a paní na recepci nám řekla, že jetě jeden pokoj má. Cena 2 200 Kč se snídaní a je víkend, takže 10 %…DOLŮ! Víkendovou srážku jsem opravdu nečekala. Nicméně nám paní poradila další hotel v okolí, a tak jsme se s ní domluvili, že se vrátíme dřív, než vytře (jak měla v plánu), nebo vůbec. Na náměstí hotely skomírají, resp. nefungují. Ani místní policisté nevěděli, co tam kde je. Ale zrovna hrála kapela, stánek s pivem a kávou, to nám udělalo radost! Nejdřív ale bylo třeba sehnat to spaní.

Našli jsme ten druhý hotel – Gustav Mahler. Zvenčí to nevypadalo moc lákavě. Volný pokoj však měli a když nám ho šli ukázat, říkám: “tady to vypadá jak v klášteře” a dostalo se mi odpovědi, že to JE klášter. Okouzlilo nás to a pokoj s výhledem na kostel a se snídaní za 1 860 Kč jsme vzali. A hned se vrátili za hudbou na náměstí. Bylo však už po koncertě (ale musím říct, že infostánek na náměstí se sezením v patře je výborný počin!). Naštěstí nám cestou padla do okna vinárna s krásnou zahrádkou. A tak jsme tam zašli a krom vína dali také luxusní sýrové prkénko.

V sobotu ráno jsme po snídani vyrazili na objevování Jihlavy – nechápu, ale doteď jsme nevěděli o hradbách a krásné procházce po nich. V Prioru na náměstí jsme koupili Adámkovi dárek (batůžek se fakt hodil). A cestou na nádraží na odjezd v 10:13 jsme narazili na pěknou kavárnu se zahrádkou – jmenovala se Babu a vzali jsme si kávu s sebou. Na nádraží jsme si koupili celodenní jízdenku pro dva pro kraj Vysočina (cca 240 kč).

Po cestě jsme se rozhodli, že vystoupíme v Moravských Budějovicích. Tam jsme ještě nebyli. Na tamním nádraží nás upoutal leták s výletním vlakem do Jemnice a odjezdem za necelou hodinu. Zachtělo se mi tam, ale nejdřív do Budějovic. Na náměstí jsme hledali místo, kde poobědvat. Zeptali jsme se kolemjdoucího páru. Ti už však místo na oběd hledali hodinu a půl a marně (taky turisti). V informačním centru jsme dostali doporučení a taky tip na nový biotop právě v Jemnici. Přemluvila jsem Martina, že za 20 minut stíháme oběd v jediné restauraci na náměstí. Servírka se našeho úkolu zhostila na výbornou – na místě jsme snědli polévku, popili a jídlo dostali s sebou přesně na čas. A tak jsme stihli ten výletní vlak.

Naše síťovka na něj neplatila, ale výhledy to byly vskutku krásné a vagón s červenými potahy mi připomněl dospívání a dojíždění za prvním klukem do Nové Paky. V Jemnici mají hned u nádraží rozlehlý park s rybníky. A taky zámek k opravě, kterého se někdo ujal, protože prohlídky probíhaly a na nádvoří měli připravené sezení na letní kino. Prošli jsme si malebné náměstí a pár uliček kolem. Vedro. Zmrzlina. Ananas s mascarpone byla opravdu zajímavá příchuť.

Ve 14:30 jsme vyrazili výletním vlakem zpátky a průvodčí nás ještě před odjezdem pustil k modelu železnice, co tam mají na nádraží v jedné místnosti. Tento spoj jsme chtěli stihnout, protože cestou zpátky přidali vagon, ještě starší a s otevřeným prostorem, takže jsme seděli na vzduchu a vítr nám foukal do vlasů. Navíc cesta trvala o 20 min dýl (a 20 kč víc za lístek), probíhal totiž taky výklad! Trať měla být součástí daleko větších plánů, na které nedošlo. Dnes ji provozují nadšenci.

Zpátky v Mor. Budějovicích jsme zjistili, že spoje na Okříšky a následně do Třebíče, kam nás to táhlo, nenavazují. Druhou možností bylo Znojmo. Na autobusáku jsem našla přímý spoj do Třebíče s odjezdem za 40 min. Vedro. Vietnamská prodejna – pro vodu, čekání na bus a vzdání se záměru, že tu síťovku využijeme na maximum. Zaplatili jsme si za bus a někdy před pátou se octli v Třebíči. Tam jsme už byli, a tak jsme hned zamířilo do hotelu Kocour, o kterém víme, ale ještě jsem v něm nespali. Měla jsem divné tušení, že to nebude lehké, ale neřekla jsem to nahlas.

A ono to nakonec šlo jako po másle! Hotelu totiž zrovna někdo odřekl hned dva pokoje včetně toho nejlevnějšího za cca 1870 Kč se snídaní. Sice miniaturní, ale my stejně neměli žádné věci. Kocoura jsem později ocenila o to víc, když jsem viděla hotel na náměstí, ze kterého je nejspíš ubytovna a na dveřích pokojů visely exekuční příkazy či co. Kdybyste se do Třebíče náhodou chystali, zajděte na jídlo/drink do Adam’s bistro na autobusáku. Zvenčí nezaujme, o to větší překvapení vás čeká uvnitř. Prozkoumali jsme tabuli s kalendářem akcí a plán na večer byl jasný. Letní kino! Tam byla snad celá Třebíč. Vstup za 50 Kč, točené Dalešice a u filmu Po čem muži touží 2 se Martin i smál.

V neděli jsme si do batůžku sbalili všech pět svěstek plus suvenýry a vyrazili na plovárnu Polanka s říčními lázněmi. Konečně jsme využili plavky. Ještě v hotelu nám recepční ochotně našel spoje na Prahu, a tak cesta zpátky byla hladká. Pozor – při cestování po ČR v jednotlivých krajích mívají zvýhodněné integrované jízdné, zde to byla VDV – Veřejná doprava Vysočiny a díky tomu bylo možné koupit jízdenku levněji, nicméně v appce Můj vlak mi to pak doma ukazovalo pouze standardní cenu, a tak se ptejte na přepážce (paní nám řekla: dám vám lepší cenu, ale o to si musí zákazník říct – a tak si Martin řekl :D)! Z výletu nemám žádné fotky a že mě to teda celý víkend lákalo. Jenže porušíš pravidlo jednou,…jestli vás tento výlet zaujal, další nápady na podobné výlety najdete v mém článku Výlety 7x jinak.

Další články: Jak sbalit do příručního • Algarve • Korfu • Švýcarsko • Mobilní appky na cesty • Výměna domovů • Ženské vychytávky na cesty • Rumunsko 2021 • Tipy na cesty s miminkem/kojencem • Sicílie 2021 • Zakynthos 2021 • Tenerife 2021

Tereza Schindlerová

Cestovat jsem začala po maturitě v roce 2005, studovala jsem na Novém Zélandu, žila na Maltě, Madeiře, v Bretani a v Portu. Mluvím anglicky, francouzsky, hůř portugalsky a zcela základně čínsky. Cestuji pouze s příručním zavazadlem, dříve přes Couchsurfing, dnes přes Home Exchange. Se dvěma dětmi. Profesí jsem agilní koučka. Věnuji se také divadelní improvizaci.