Devátý spontánní výlet vlakem tam, co člověk ve frontě na jízdenky před námi

O víkendu 30 let od sametové revoluce jsme opět nechali doma mobily i veškerá zavazadla a krom tří věcí na osobu vyrazili bez žádných dalších břemen na vlakové nádraží. Byla sobota dopoledne a my se rozhodli vydat na další výlet do neznámé destinace. Tam, co člověk ve frontě na jízdenky před námi tak, jako jsme to udělali během posledních 3 let už osmkrát. Zrovna jsem začínala sedmý měsíc těhotenství a na víkend hlásili slunečno.

S sebou jsme vzali věci obvyklé a vlastně bychom si vystačili i s méně než celkem šesti kusy. Martin vzal kartáček, batůžek a deodorant. Já pastu, hřeben a po krátké poradě se třetím kusem stal jelení lůj. Tradiční make-up i tentokrát zůstal doma, holt těhotenství pleti prospívá. Udělali jsme ale jednu výjimku. Vzali s sebou vypnutý mobil pro případ, že bych třeba začala rodit.

Kam to bylo minule?

Pro naše spontánní výlety platí pravidlo, že jedeme za hranice Středočeského kraje a jinam, než byly předešlé destinace. Tím pádem jsme věděli, že nepojedeme do Ostravy, Brna, Broumova, Plzně, Jindřichova Hradce, Pelhřimova, Zábřehu na Moravě ani Pardubic. Tý jo, už po deváté!

Na pražské Hlavní nádraží jsme dorazili dost po desáté dopolední. Na rozdíl o léta zde teď lidí bylo po málu. Vystáli jsme krátkou frontu na přepážku. Ty byly otevřené tři. „Tentokrát mluvíš ty, já mluvil minule,“ upozornil mě Martin. „Dobrý den, budeme platit kartou a chtěli bychom jízdenku tam, co člověk před námi.“ Mladá paní za přepážkou nejdřív nejevila moc zájem a ještě na mobilu dopisovala smsku, ale po této větě byl v jejím výrazu vidět mírný údiv. „Takže do Českých Budějovic?“ Řekla opět již bez zájmu. Tam jsme ještě nebyli, takže nákup jízdenek proběhl na první dobrou a my měli do odjezdu 40 minut čas. Koupili jsme si do vlaku pití a dali kávu v kavárně nahoře na nádraží.

Vlak do Budějic, kterým jsme se ploužili, zastavoval na několika místech. Po 100 km jízdy je možné ji přerušit a pak na stejný lístek pokračovat dál. Váhali jsme, zda se mrknout do Soběslavi nebo Veselí. Vyhrála Soběslav, protože byla dřív po cestě a ani jeden z nás tam ještě nikdy nebyl. V Soběslavi jsme zjistili, že další vlak na Budějice jede za dvě hodiny, A že je to pro ten den poslední spoj, protože rychlíky z Prahy tu nestaví.

Oběd v Soběslavi

Došli jsme do centra města, které leží na české poměry blízko vlakového nádraží. Bylo po jedné odpoledne a život se tu odebral k odpočinku. Kostely zavřené, v parku nikdo. Zeptali jsme se kolemjdoucího na tip na restauraci. Nakonec jsme poslechli naši intuici a tip nevyužili, našli si vlastní. Pizzerie. Devadesátky style. Ale taková, který věříš, že i přes nevkusný interiér se najíš obstojně. Se svou těhotenskou cukrovkou jsem neměla moc na výběr, ale maso s bramborem ok. Pak jsme se ještě krátce prošli kolem zajímavé knihovny a zamířili zpět na vlakáč.

Ve Veselí jsme už nevystupovali, protože jsme nezjistili spoj na Budějice, kde jsme chtěli nocovat. V Budějících jsme prošli Lannovou nákupní třídou do centra. Na námku vlezli do jednoho z autobusů vystavujících vzpomínky na sametovou revoluci. Vedle si skupinka Japonců fotila “typickou“ českou ženu s kočárkem. By mě zajímalo, co se jim u toho honilo hlavou.

Hledání noclehu v Budějicích

Začali jsme se rozhlížet po noclehu. Na námku jsme vynechali hotel Dvořák a prošli kolem penzionu a restaurace Fontána. Uvnitř to vypadalo jako ty horší devadesátky včetně ignorace personálu. Na cenu za pokoj jsme se ani neptali. Pak jsme se zeptali v hotelu Klika. 1790 Kč se snídaní. Pokoje horší průměr. Navrhla jsem pro srovnání zajít do vedlejšího honosně vypadajícího Hotelu Budweis. Pokoje za 1900 Kč, nové a moderní. Jako dobrý, ale stejně bych radši nějaký útulný penzionek. Obešli jsme pár dalších míst, ale cena byla vždy podobná, kvalita o dost nižší. Zamířili jsme tedy zpět do Hotelu Budweis a já si vzpomněla, jak jsme před necelým rokem na spontánním výletě v Olomouci nemohli najít žádný volný pokoj. Po cestě jsme si rezervovali na večer stůl v nedávno otevřené restauraci Solnice. V hotelu se mi podařila parádní věc – zaplatit ubytování kartou Edenred (z benefitů od zaměstnavatele) a to i přesto, že jsem si nepamatovala PIN. Zkusila jsem to a ono to vyšlo, takže ještě radost navíc, že nás to nestálo vlastní cash.

Zašli jsme na pivko (já v požehnaném stavu na čumendu) do Žíznivé gumovky a pak se nacpali k poslednímu volnému stolu v restauraci Solnice – jde o prostory solnice z 16. století, tři patra a vlastní pivo. Vedle u stolu – ne že bychom poslouchali cizí rozhovory – paní říkala, že se někam zajde podívat, že hrajou, vstupné dobrovolné. Zeptala jsem se, o co jde. Že nejsme místní a zašli bychom to omrknout. Vyklubal se z toho koncert k oslavám sametové revoluce v KD Slavia. Doptali jsme se na cestu a za chvíli už prozkoumávali sál kulturního domu. A zase jsme měli štěstí a i z tohoto výletu pořídili jednu fotku díky fotokoutku. Tony Ducháček a Garage nám zahráli pár písniček, pokoušeli jsme se trsat. Ale naše gusto to nebylo, nicméně v těhotenství je tanec prej dobrej….přemohla jsem se na tři písně. Ale paní vedle si to evidentně i přes svůj věk užívala.

Neděle busem za výletem

V neděli jsme po snídani vyrazili opět na vlakové nádraží s tím, že bych se ráda podívala do Strakonic nebo Bechyně. Jenže trefili  jsme se do hluchého místa, zrovna odjel vlak na Krumlov a další až za víc než hodinu. Tak jsme přešli na autobusové nádraží a za 10 min odjížděl Flixbus také do Českého Krumlova. Přisedli jsme k asijským turistům a za pár desítek korun a minut vystupovali v druhém nejturističtějším městě ČR. Ještě na nádraží jsme v informačním automatu mrkli na IDOS a odpolední spoje na Prahu a vyrazili do města.

V Českém Krumlově jsme oba už byli. V Moravském Krumlově taky – ostatně to bylo právě na jednom ze spontánních výletů. A tak jsme se začali procházet náhodnými uličkami, třeba tou kolem řeky s příznačným názvem Náplavka. Kolem Pivovarské zahrady, která musí být v létě super. Pitný režim doplnili v restauraci Pivovar, o které jsme si do příchodu první turistické skupiny mysleli, že je spíš pro místní. Průchodem jsem se dostali až na zahradu Minoritského kláštera, téměř bez lidí.

V informačním centru jsem se zeptali na pozdější spoje do Prahy, jenže nešel internet a paní asi neměla mobil s daty, takže jsme se nic nedozvěděli. Tím pádem se rozhodli jít na vlak, jediný, který denně jezdí z Českého Krumlova na Prahu (ČD). Pěšky. Kdo to tam trochu zná, ví, že vlakové nádraží je doooost do kopce a daleko. Já navíc s pupkem o půl metru napřed než zbytek těla. Výkon ekvivalentní půlmaratonu netěhotného člověka, bych tak řekla. Cestou na nádr jsme se babičky sedící před panelákem zeptali, zda v okolí není restaurace. Nechtěli jsme obědvat v centru města. Prý se dá najíst na nádraží. A tak jsme to riskli. Na nádraží bylo kromě restaurace také bistro. Obojí otevřené, paráda! Smažák s bramborem dobrej. Jen ty hodnoty glykémie jsem po něm měla špatný (držím dietu kvůli těhotenské cukrovce, a tak musím přiznat, že jsme s sebou měli i glukometr).

Nasedli jsme na vlak, zabrala jsem místo v kupé pro invalidy a tuším, že snad i těhotné. A další tři hodinky jsme “uháněli” směr Praha. Tento kratší spontánní výlet nám všechno vycházelo bez námahy, ani jsme se nemuseli moc ptát lidí kolem, řešit nějaké skorokrizové situace. Na druhou stranu jsme se plně věnovali jeden druhému a to byl ten největší přínos víkendu. Tolik vzájemné pozornosti a rozhovorů, to bychom doma museli hodně plánovat. Vyražte taky a dejte vědět, co jste na výletě zažili!

Tereza Schindlerová

Cestovat jsem začala po maturitě v roce 2005, studovala jsem na Novém Zélandu, žila na Maltě, Madeiře, v Bretani a v Portu. Mluvím anglicky, francouzsky, hůř portugalsky a zcela základně čínsky. Cestuji pouze s příručním zavazadlem, dříve přes Couchsurfing, dnes přes Home Exchange. Se dvěma dětmi. Profesí jsem agilní koučka. Věnuji se také divadelní improvizaci.